AHOJ

my jsme kapela BALLISTIC

Jsme mladá PopRocková kapela z Nového Jičína a hrajeme jak covery známých písní, tak vlastní tvorbu.

Máme velké cíle a chtěli bychom dostat naši tvorbu mezi vás.

Pokud se ti naše písně líbí, budeme moc rádi, když nás podpoříš sledováním na Instagramu, odběrem na YouTube či Spotify anebo na ostatních sociálních sítích, svou účastí na našich koncertech, sdílením a tím vším můžeš s námi procházet naši cestu!!!

Napsali o nás

ZTRACENÁ GENERACE? Kluci, váš výkon byl fakt skvělý. Musela za tím být spousta dřiny, než jste všechno nacvičili. Jak se vám poslouchají nářky dospělých, že děti dnes baví jen mobily a počítače? Vašek: Myslím, že někteří dospělí se v našem světě nevyznají. Myslí si, že všichni jen ležíme od rána do večera s mobilem v posteli. Je fakt, že někteří moji spolužáci přijdou domů, sednou za počítač a jsou u něj do dvou do rána. Ale pak je druhá skupina dětí a mladých lidí, kteří sportují, věnují se umění a dělají spoustu dalších věcí. A těch je myslím většina. 

Sam: Přijde mi, že nás nahlíží špatně díky těm technologiím, které dneska máme. Ale upřímně – kdyby je měli oni, nedělali by to stejné co my? 

Vašek: Když to převedu na naši kapelu, tak se lidi dělí na dvě části. Jedna si uvědomuje, že jsme cvičili a něco dělali, prostě že jsme neleželi doma na gauči v mobilech, ale pak je spousta lidí, kteří nemají co na práci a říkají, proč to děláme, když nikdy nebudeme dobří. To jsou takoví věční protestanti. Ale myslím, že většina dospělých si uvědomuje, že za tím je nějaká práce, ne jen sezení u počítače a hraní her. 

Sam: Je fakt, že náš styl se nemusí líbit všem. Ale je dost lidí, kteří nás respektují, i když to není jejich šálek kávy. Fandí nám, že se držíme klasiky, protože dneska už se hodně hudby dělá jenom na počítači. A my to pořád děláme tím old school stylem, prostě vezmeme nástroje a hrajeme. 

K HUDBĚ DÍKY RODIČŮM Jak jste se dostali k hudbě? Mikin: Když jsem byl malý (tento Mikinův úvod ostatní členy kapely rozesmál), pořád jsem rukama o něco ťukal nebo rovnou bouchal, prostě mě bavily rytmické věci.

A jednoho dne mě napadlo poprosit rodiče, jestli mi pořídí bicí, takové ty plastové z Dráčiku (tomu už se směje i Mikin). A oni mi je koupili. Byl jsem úplně v sedmém nebi, pořád jsem do nich bušil, i když o bubnování jsem ještě neměl ani páru. Nakonec jsem protrhl blánu na kopáku… Potom nastala ta důležitá chvíle, když jsme jeli ke známým do Pardubic. Oni mají taky dva kluky a zjistil jsem, že Filip, to je ten mladší, hraje na bicí. Tak jsem si u nich zahrál a strašně mě to chytlo. A pak jsem přesvědčil rodiče, aby mi taky koupili opravdické bubny, ale trvalo to tři roky…

Karel: Mně bylo jasné, že to tak dopadne. Pořád doma do něčeho třískal – do kastrolů, do beden. To nemohlo skončit jinak než bubnama.

Mikin: Možná mi pomohlo, že jsme včelaři. V Kuníně mají naši provozovnu, kde vyrábí medovinu – je tam spousta kýblů a sudů od medu, plných i prázdných. A na všechny se dalo bubnovat. A ještě bych chtěl říct, že na ty bicí jsem si částečně vydělal. Pomáhám tátovi v Kuníně, když flaškujeme medovinu, nebo když se stará o včely, tak držím v ruce kuřák. A když se ten med nebo medovina prodá, mám z toho taky nějaké peníze, tak jsem si na bicí přispěl.

Vašek: Taťka byl muzikant, hrál snad na všechny nástroje. Takže to mám asi po něm. Když se doma pouštěla hudba, hned jsem si vzal dětskou plastovou kytaru, tancoval a představoval si, že jsem velká hvězda, stojím na pódiu a hraju lidem. Z té doby pochází můj sen mít kapelu. A hned jsem se na to začal připravovat – od první třídy jsem chodil na klavír a pak i na kytaru, na tu jsem se pak učil jako samouk. A věřil jsem se, že jednou budu tak dobrý jako kytarista z kapely Mirai nebo dokonce Red Hot Chilli Peppers…

Sam: Já to mám podobně jako Vašek – k hudbě mě od malička vedli doma. Táta hrál kdysi v kapele, kterou dokonce zakázali komunisti. Vlastně ve dvou kapelách – jedna se jmenovala Absolutní bezedno a druhá měla ještě podivnější název: Zdá se, že U Hyklů je vše v pořádku. Táta hraje na kytaru a zpívá, takže od se u nás pořád hrálo, často vzpomínám na letní koncerty na terase… A někdy v šesti za mnou taťka přišel, jestli bych se na kytaru nechtěl naučit taky. To bylo jasné, že jo, tak mi koupil první kytaru a přihlásil do zušky, kam jsem chodil celou základní školu. A pak jsem přešel na elektrickou kytaru. A tady s Karlem jsme dokonce několik let chodili do sboru. 

Karel: To je pravda. Ve sboru to bylo fajn, ale moc dlouho jsme tam nevydrželi. Asi čtyři nebo pět let, já o rok déle než Sam. Mě k hudbě přivedla mamka, ona umí hrát na kytaru a já jsem to zkoušel taky, ale nikdy mi to moc nešlo. Struny mě hrozně řezaly do prstů… Chvíli jsem přemýšlel o saxofonu, ale to je strašně obtížný nástroj. A pak jsem objevil basu – ta má jenom čtyři struny a hraje se na ni úplně odlišným způsobem než na kytaru, ale pořád je to kytara. Začal jsem zkoušet na Samově kytaře, která měla jednu prasklou strunu a byla hrozně podladěná, ale přišel jsem na to, že je to nástroj mého srdce. Tak jsem si koupil svoji první basu a tím to začalo

Takže jste se sešli, čtyři malí muzikanti, a založili si kapelu. 

Sam: Já jsem chtěl mít kapelu od malička a často jsme se o tom s Karlem bavili. Už jako malý kluk jsem si hrál, že jsem velká hudební hvězda, a chtěl jsem se jí jednou stát. Když se mě ptali, čím chci být, vždycky jsem řekl, že chci mít kapelu. 

Karel: Nejdříve jsme byli tři – já, Sam a brácha Mikin. Když začal Mikin hrát na bubny, řekli jsme si, že když máme kytaru, basu a bicí, tak bychom to mohli zkusit. A táta nám nabídl, že bychom si v prázdné místnosti pod jeho lékárnou mohli udělat zkušebnu. Vašek se k nám přidal až později. Vašek: Viděl jsem na Instagramu, jak hrajou. Když jsem zjistil, že jsou z Jičína, hned mě napadlo, že se s nima zkusím spojit. 

POZDNÍ PŘÍCHOD ZA KILO 

Jak probíhaly první zkoušky? 

Karel: Nejdříve to bylo tak, že jsem se shodli na nějaké rockové písničce, co se nám líbila, třeba od Queenů nebo AC/DC. Začínali jsme na Seved Nation Army.  

Sam: Vlastně ani nevím, jak dlouho nám trvalo, než jsme si řekli, že to zní dobře. Pak jsme si to poslechli a uvědomili si, že kytara nenahradí tu baskytaru, že to zní úplně příšerně. 

Karel: Ale zažili jsme první euforii, že vůbec zvládneme něco společně zahrát. Na začátku jsme vůbec netušili, že budeme jednou hrát pro lidi – my jsme se prostě přišli do zkušebny pobavit, protože nás těšilo něco dělat společně. 

Sam: Byli jsme taková sranda kapela. Tři kluci, co si řekli, že si občas společně zahrajou, protože to máme rádi. Všechno se změnilo, až když přišel Vašek, ten to vydupal ze země. Doslova nás nutil zkoušet a tím jsme se posunuli do úplně jiných výšin. Třeba v létě o prázdninách jsme zkoušeli v podstatě dennodenně. V tu chvíli jsme se shodli na tom, že to chceme někam posunout a že bychom chtěli začít hrát i profesionálně. Vašek: Já jsem vždycky snil o tom, že jednou budu mít kapelu a hrát velké koncerty. A chtěl jsem to dokázat co nejdříve. Když jsem poznal kluky, řekli jsme si, že když nám to nepůjde, tak se sejdeme ve zkušebně jednou za měsíc jen tak pro radost, a naopak když to bude dobré, tak se do hudby opřeme a zkusíme něco dokázat. A najednou jsem viděl, že v kapele je potenciál, že všichni máme hudební sluch a snad i talent. Všechny nás to začalo strašně bavit, tak jsem si říkal, proč to neposunout. Sam má pravdu, zavedl jsem přísný režim (směje se). Třeba pokuty za pozdní příchody – za deset minut padesát korun, za půl hodiny kilo. Takhle jsme zbohatli sami na sobě, všechno jsme dávali do kapely.

A díky drilu na zkouškách jste najednou měli tolik písniček, že jste mohli začít koncertovat. 

Vašek: Úplně první koncert jsme zahráli vloni v půlce srpna na oslavě mamky od Karla a od Mikina. Maminka Janette Bojdová: Přála jsem si jejich vystoupení jako dárek, aby mohli ukázat, co natrénovali. Kluci přišli, zahráli a my jsme si to náramně užili. A asi i oni, protože celou sestavu zahráli hned dvakrát. Kapela téměř jednohlasně: Jako překvapení nás čekal první honorář – volňásky na čeladenskou Boboffku. Tu jsme si fakt užili a vznikly tam i super fotky na náš Instagram. 

Vašek: Další koncert byl hned dva dny po narozeninách – byla to taková naše první šňůra (směje se). Pozvali nás na koncert na novojičínské náměstí, ale vůbec jsme netušili, že tam bude zároveň probíhat nějaká politická akce, protest proti zastupitelstvu. To jsme se ale dozvěděli až na místě. Ale my jsme měli jiné starosti. 

Sam: Abych to vysvětlil – hráli jsme poprvé v životě na aparaturu, museli připojit a nazvučit všechny nástroje. A zrovna jsme chytli nepříjemné zvukaře. Chlubili se, kolik mají zkušeností, a pak všechno tak vazbilo a pískalo, že lidi museli ohluchnout. A my jsme se vůbec neslyšeli, protože odposlechy byly o ničem. 

Mikin: Chvástali se, jak to skvěle naladili, ale pak místo toho, aby nám pomohli a nějak to během koncertu štelovali, tak odešli na pivko. Naštěstí pak přišli mnohem lepší koncerty, třeba v Sedlnicích. Tam jsem měl z hraní asi největší radost. 

Vašek: To byl lampionový průvod, akce pro děti. Všechno si tam dokonale sedlo – zvuk byl pěkný, dobře jsme se slyšeli a i lidem se naše hraní líbilo. A dokonce jsme si vydělali první opravdový honorář.

KONCERTY? TO JE NEJVÍC! 

Teď už máte za sebou šest koncertů. Co vás na nich nejvíce baví? 

Karel: Mi se libí, když jsou někde menší děti a ty přijdou doprostřed a začnou tancovat. Třeba právě v Sedlnicích s náma tančila celá tělocvična. Tam budeme letos hrát znovu, už se těším. 

Vašek: Živé hraní před lidma je nejvíc! Na každý koncert se už dlouho dopředu těšíme, pak si užíváme super atmosféru a největší odměna je, když lidi tleskají a líbí se jim to. Horší je to po koncertu – když slezu z pódia, tak mi deset minut píská v uších. A dalších deset minut se proklínám, když vidím videa, jak to bylo hrozné. Ale to rychle přejde, když za náma chodí fanoušci a plácají nás po ramenou… 

Sam: Vždycky si říkáme, jak jsme to zahráli špatně, ale ohlasy jsou většinou dobré, lidi jsou spokojení. Většinou to cítíme už během koncertu, když se diváci přidají a my vidíme, že je feedback pozitivní. Nejlepší pocit mám ve chvíli, když lidi začnou zpívat s náma a fakt je vidět, že si to užívají. To je nepopsatelný zážitek. 

Mikin: Já když slezu z pódia, tak jsem strašně rozjetý a furt si říkám, že bych hrál ještě dvě hodiny. 

Jak vznikl název vaší kapely? 

Vašek: Lidi se nás na název občas ptají a asi čekají nějaký ultrapříběh, ale je to vlastně úplně obyčejné. Sam: Navíc každý z nás má úplně jinou verzi (směje se). Asi nejpravdivější je ta od Karla. 

Karel: Dlouho jsme žádný název neměli. A když jsme se dohodli, že nějaký vymyslíme, tak jsme se na žádném nemohli dohodnout. Pořád jsme se hádali – nechtěli jsme nic úplně debilního nebo jednoduchého a zároveň jsme vymýšleli něco originálního, aby si nás lidi nepletli s jinou kapelou. Já jsem v té době hrál na počítači hudební hru a nejtěžší level byla písnička Ballistic. Říkal jsem si – to zní dobře, má to energii… Navíc i český překlad je zajímavý – ballistic znamená balistický, ale taky neprůstřelný. A na tomhle názvu jsme se konečně shodli. 

Tatínek Karel Bojda: Když se kluci přišli zeptat, co si o tom myslím, dávalo mi to smysl. Olympic, Lunetic, tak proč ne Ballistic? Je to jednoduché, snadno zapamatovatelné a zároveň trochu atypické.

OD CHINASKI K VLASTNÍ TVORBĚ 

Na koncertech hrajete převzaté písničky, například od Chinaski a dalších českých kapel, ale už máte i vlastní věci. Jak vaše písničky vznikají? 

Sam: Když nás lidi neznají, tak převzaté věci musíme hrát, abychom nějak rozjeli atmosféru. Ale vždycky jsme chtěli zpívat hlavně vlastní tvorbu a teď na tom docela pracujeme. Zatím hlavně já s Vaškem. 

Vašek: Většinou je to tak, že Sam složí text a já k němu dělám hudbu. Ale někdy to je i naopak. 

Sam: Záleží, na koho zrovna přijde múza. 

Vašek: Někdy je prostě den, kdy už od rána cítím, že něco napíšu. A najednou se něco stane, nechám si to projít hlavou a pak si sednu, vezmu do ruky kytaru a mám to napsané za patnáct minut. Jde to ze mě tak nějak zevnitř a tyhle nejrychlejší písničky jsou většinou ty nejlepší a nejchytlavější. Co se mi stává? Může to být o jakémkoliv tématu, ale stejně nám z toho nakonec vyjde písnička o holkách. No, většina našich písniček je o holkách… 

Sam: Já to mám úplně stejně. Nejlepší písničky jsou ty, co napíšu rychle a hned. Když začnu hodně přemýšlet, tak je to na sílu. A to se pak pozná. 

Karel: Já skládám taky, ale spíš se věnuju hip-hopu. Nejčastěji skládám v autobuse cestou do školy nebo ze školy, když se něco stane nebo když mám nějaký zážitek. Hned vezmu telefon a píšu, jak mně to skáče do hlavy, ale než písničku dokončím, tak musím vystupovat… Takže jsem ještě žádnou písničku nedodělal do konce (smích). Ale snad už něco dotáhnu – hodně lidí mě chválilo, že to jsou skvělé texty. 

Otázka na závěr: Co vaše plány do budoucna? 

Karel: Chceme pořád hrát hlavně pro radost, aby nás to bavilo. Ale zároveň máme velký plán – do osmi let vyprodat O2 Arénu. No vlastně teď už do sedmi, protože tohle jsme si řekli před rokem. 

Vašek: Už se těším, až jednou uděláme turné po celé republice, budeme vystupovat na velkých pódiích a lidi si budou zpívat naše písničky. A my se jim pak po koncertech budeme podepisovat (směje se). 

Sam: Možná to zní trochu jako klišé, ale my to nechceme dělat pro peníze, ale aby lidi znali naše písničky, aby věděli, kdo jsme a co si myslíme. 

Vašek: Za sedm let bude mít Mikin patnáct nebo šestnáct, takže to bude ideální sen fanynek… 

Mikin: Pořád budu takový náš maskot jako dneska (smích). 

Sam: Tu O2 Arénu jsme si fakt natloukli do hlavy a jsme přesvědčeni, že se to stane. Uděláme pro to všechno, co bude v našich silách. Vašek: Když budeme makat, tak se to stane. Vladislav Sobol